Dopoledne o budoucnosti a v podvečer o minulosti a přitom vlastně na stejné téma, jímž je těžba nerostných surovin a její důsledky pro Ústecký kraj. Tak se mi náhodou sešel minulý týden program jednoho dne, kdy jsem nejdříve na ministerstvu pro místní rozvoj zasedal v Transformační komisi, která je speciální platformou zástupců postuhelných regionů a řeší jejich specifické problémy navázané na dlouhodobou těžbu a její útlum. Mimo jiné to pro mne byla první příležitost osobně se seznámit s novou ministryní Zuzanou Mrázovou (ANO), která vzešla z našeho regionu. Na místě jsme se domluvili na spolupráci při tvorbě legislativy o srovnávání regionálních rozdílů, kterou naše země dlouhodobě postrádá, což dokládají neustále se rozvírající nůžky mezi chudšími a bohatými kraji.

Coby senátor a historik jsem následně v teplickém muzeu měl čest zahajovat česko-saskou výstavu Člověk a cín o významu těžby cínu v Krušnohoří. Ta byla podle nejnovějších výzkumů zásadní pro střední Evropu v rozvoji doby bronzové, neboť její hlavní surovinu tvořil vedle mědi právě cín. Když k cínu připočtu pozdější ložiska hnědého uhlí v podkrušnohorské pánvi, na němž zase stála po desetiletí energetická politika země, byli jsme vlastně na nerostné bohatství vždy mimořádně požehnaný region. Taková Saúdská Arábie v Evropě. Ale jak jsem si ve své zahajovací řeči posteskl, paradoxně nám to namísto lesku extravagantních mrakodrapů přineslo současnou realitu vyloučených lokalit. Kolega senátor a bývalý hejtman Jiří Schiller při vernisáži zdůraznil, že Krušné hory ještě nevydaly všechny své poklady, čímž mínil strategickou surovinu budoucnosti – lithium. Nejsem nadšený z představy další těžební epochy našeho regionu, a když už by k ní mělo dojít, pojďme se prát za to, aby z toho Ústeckému kraji tentokrát zůstal dlouhodobý prospěch.

Svitky cínu na výstavě Člověk a cín v teplickém muzeu