V podstatě zatím všechny naše vlády a jejich ministerstva spojuje jedna věc. Kašlou na politiku srovnávání regionálních rozdílů. Dluh vůči Ústecku, které po desetiletí sloužilo jako průmyslová základna pro zbytek republiky, není zdaleka splacen.
Přijde mi logické a spravedlivé, aby stát masivně investoval do našeho regionu, který se dle úřednické terminologie řadí mezi ty "méně rozvinuté."

O tom, že podpora státu není adekvátní, svědčí množství zanedbaných opuštěných staveb, mnohdy s historickou hodnotou. Namísto, aby jedna budova za druhou byly s podporou státních rozpočtů vraceny do života, podobně jako v sousedním Sasku a všude ve vyspělé Evropě, naše památky ve velkém chátrají. Abych státu úplně nekřivdil - v rámci vládního programu Restart mohou obce žádat na demolice starých budov. No, asi chápete, že to není to pravé ořechové. Mimochodem, onen ministerstký Restart, který má našemu kraji pomáhat, je bohužel finačně i personálně velmi nedostatečně saturován.

Foto ze sbírky Romana Kočího

Jako regionální historik, místní patriot a zaměstnanec muzea jsem stál už u mnoha více či méně úspěšných pokusů o záchranu stavebních památek. Dost úsilí věnuji odkazu rodu Schichtů, průmyslníků, kteří Ústí proměnili ve světové centrum výroby mýdla a tuků.

Lázně Johanna Schichta, po válce lidově označované jako Vrbák (dr. Vrbenského), vyrostly v roce 1931 jako unikátní počin sociální politiky našich velkoprůmyslníků. Žádný jiný podnik, včetně Baťova impéria, kryté lázně pro své zaměstnance nepostavil. Od počátku lázně sloužily i pro veřejnost. Nešlo jen o krytý bazén, ale také s ním spojenou relaxační zahradu a celou paletu wellnes provozů – suchá sauna, pára, léčivé koupele, kadeřník apod. V roce 1931 měli takto obyvatelé Střekova i sousedního Ústí v tomto ohledu větší občanskou vybavenost než dnes. Lázně sloužily do počátku devadesátých let, kdy je zahubila neúspěšná privatizace. Dnes jsou ostudou města a jedním z důkazů neschopnosti udržet hodnotné dědictví minulých generací.

Opakovaně jsem se snažil přimět město k jejich koupi a záchraně, poprvé už v roce 2014, naposledy jsem kolegy zastupitele přesvědčoval návrhem usnesení v roce 2020, vždy bohužel marně. Spolupracuji se současným majitelem při hledáním možných finančních zdrojů na opravu. Poničenými interiéry jsem opakovaně prováděl filmaře, novináře i potomky rodiny Schichtů, abych na ohroženou památku upozornil co nejváce lidí. Napřímo oslovuji i možné investory a pro Ústecký kraj jsem připravil koncept zřízení průmyslového muzea a technomanie v prostorách lázní.

Tohle všechno úsilí k záchraně jedné historické stavby by nemuselo být, kdyby stát našemu kraji poctivě splácel historický dluh. Je trapné, když musíme ministerstva snažně prosit o investice do školství, sociálních služeb, do infrastruktury nebo právě do památek.

Jedna z mých senátoských misí je proto jasná. Společně s dalšími místními zákonodárci budu na centrální úřady vyvíjet tlak, aby konečně začaly poctivě uplatňovat tzv. kohezi, tedy v úvodu zmiňovanou politiku srovnávání regionálních rozdílů. Ne, oněch pár miliard slibovaných pro Ústecký kraj v rámci Fondu pro spravedlivou transformaci, to rozhodně nestačí. Stát bude muset platit ze svého, poctivě a dlouhodobě.

S chomutovským senátorem Přemkem Rabasem jsme se už bavil o tom, že když nebude stačit politický tlak na vládu, měla by pomoc regionální pomoc pro náš region být zakotvena ve speciálním zákoně.

Věřím, že vládě jasné, který region může současné zdražování zasáhnout nejvíce. Vláda musí do našeho kraje investovat dřív, než bude pozdě. Inspirovat se může i v tom, co pro rozvoj Ústecka dělal rod Schichtů.