6. října 2026 – „Havloid“ – občas tahle nálepka přistane i na mou hlavu. Její autoři ji sice míní hanlivě, ale já ji tak nevnímám. Nestydím se za to, že ctím prvního porevolučního prezidenta jako mimořádně důležitou osobnost našich moderních dějin. Přestože nebyl bezchybný, vnímám ho jako morální autoritu, která se pokoušela nastavit pravidla slušnosti, pokory a občanské angažovanosti ve společnosti devastované pěti desetiletími totalit.

V pondělí jsme v senátu oslavili Havlovy nedožité devadesátiny odhalením pamětní desky. Ta nese úryvek z jeho prvního projevu z roku 1997 na půdě senátu, o jehož založení se významně zasloužil. Horní parlamentní komoře prezident přisuzoval roli „obecně respektovaného fóra, odkud zaznívá moudrý hlas lidí, kteří myslí na dlouhodobé zájmy našeho státu a kteří tyto základní zájmy nadřazují okamžitým zájmům osobním, stranickým či skupinovým“.

Může se to zdát nadnesené, moralizující, ale já ze svého čtyřletého senátorského působení mohu říci, že se většina kolegyň a kolegů snaží tato slova naplňovat.

Pamětní desku k nedožitým devadesátinám Václava Havla odhalili ve Valdštejnské zahradě Dagmar Havlová a Miloš Vystrčil

Jaroslav Hutka zahrál Havlíčku, Havle a Náměšť. Mnozí zpívali s ním.

Dorazil i milý pán v gumové masce Václava Havla. Pod dohledem ho okamžitě měla ochranná služba senátu. Tahle nejednoznačná, napůl dojemná a napůl absurdní situace by se jistě Václavu Havlovi líbila.

Až budete mít v Praze možnost se projít Valdštejnskou zahradou, pamětní desku najdete u vchodu ze zahrady na nádvoří Valdštejnského paláce, kde sídlí Senát Parlamentu ČR.