Vodáckou výpravu na Labi podnikáme s dětmi a přáteli každoročně a letos jsme to zvládli už podruhé. Tentokrát to ale mělo zvláštní atmosféru. Na trasu z Ústí do Schmilky jsme se totiž vydali jen pár dní poté, co ministr životního prostředí Igor Červený v kulisách nádherného labského údolí teatrálně vyhlásil oživení projektu velkého děčínského jezu. V průběhu plavby jsme si říkali, jestli ta pádla nemáčíme v divokém proudu naší rodné řeky naposledy. A představovali si, jak se poslední nekanalizovaný úsek jejího českého toku prý už od roku 2029 zásadně promění…

Pak jsem si ale znovu vypočetl všechny ty ekologické a hospodářské konflikty, které projekt provází, a uklidnil se, že to i přes zdánlivě neochvějné sebevědomí Motoristů dopadne jako už tolikrát. Prostě se jen utratí další stovky miliónů za studie a posudky, ale k realizaci se nepřistoupí. Tohle rozhazování státních peněz projektu už vytkl i Nejvyšší kontrolní úřad. A mám obavu, aby to nebyl i hlavní účel celého aktuálního humbuku.

–––––
Pro jistotu dodávám: Chápu přínosy jezu, tedy snahu o zvýšení splavnosti řeky pro lodní dopravu, rekreační potenciál budoucího jezera i výrobu energie z obnovitelného zdroje ve vodní elektrárně. Ale nic z toho nepřevýší negativní dopady takto megalomanské stavby na životní prostředí a státní rozpočet. Jak poznamená labské ekosystémy takhle velká přehrada, je jednoduché zjistit při porovnání řeky nad a pod střekovským zdymadlem. Druhová pestrost je poloviční. Ale ani ten, pro koho je ochrana životního prostředí méně podstatná než hospodářský a dopravní přínos, nemůže přehlédnout fakt, že německá strana žádné podobné stavby ke zvýšení splavnosti Labe nechystá. A avizovaných osm miliard za prodloužení splavnosti řeky o 25 kilometrů a vodní výrobu elektřiny, která nepokryje ani čtvrtinu spotřeby města Děčína, nemůže být výhodná investice.

Naše vodácká výprava, zde na Labi pod děčínským zámkem