O řád Tomáše Garrigua Masaryka se bude letos na můj návrh ucházet i Ústečan Václav Sedláček (1917-1939). Senát ho minulý týden zařadil mezi 11 nominantů. Jan Opletal, s nímž byl společně smrtelně postřelen na demonstraci proti nacistické okupaci v Praze 28. října 1939, stejné vyznamenání obdržel od prezidenta Václava Havla už v roce 1996.

Jana Opletala zná každý, ale už málokdo tuší, že tehdy zemřeli dva čeští vlastenci. Po tom druhém nezůstal ani hrob. Asi se příliš nehodil do heroických dějin českého národa. Narodil se totiž českým emigrantům v Německu a německy uměl lépe než česky. Jeho rodiče zemřeli v sedmdesátých letech v Ústí, aniž dosáhli synova uznání. Širší Václavovo příbuzenstvo se namísto toto dočkalo persekuce ze strany poválečné společnosti. Patřilo totiž k reemigrantům, kteří vyslyšeli volání Československa k návratu do osvobozené vlasti, aby přijeli budovat vysídlené pohraničí. Jenže vyrostli v Německu jako Václav, mluvili nedokonalou češtinou jako Václav, a tak v každodenním životě sklízeli nenávist vůči sudetským Němcům. Ani stát se k nim nechoval jako k svým plnohodnotným občanům. Když jsem coby historik v Ústí dohledal Václavovu sestřenici Silvii a nahrál s ní rozhovor, ve svých osmdesáti letech smutně konstatovala: „Celý život jsem litovala, že jsme se vrátili. V Německu se k nám Němci za války chovali lépe, než Češi tady po válce.“  

Aniž bych to při podávání návrhu tušil, události spojené s překvapivou vlnou protiněmecké nenávisti kvůli nedávnému sudetoněmeckému sjezdu v Brně dodávají této nominaci ještě hlubší smysl. Odpůrci usmíření se totiž často zaštiťovali památkou českých hrdinů, kteří položili život v protinacistickém odboji. Osud pekařského tovaryše Václava Sedláčka přitom ukazuje, že je to právě nacionalismus, slepá nenávist a uplatňování kolektivní viny, které dokážou takovým hrdinům a jejich blízkým reálně ublížit.