Zrušit Ústav pro studium totalitních režimů? Vlastně to zní logicky. Instituce zřízená zejména pro vyrovnání se s érou komunismu se čtyři desítky let od jeho pádu stejně jen utápí ve vnitřních sporech a vykazuje symptomy nákazy totalitními manýrami.

Ovšem zneužívání historie v politice nabírá v poslední době nebývalých rozměrů. A nejde jen o kříšení komunistické ideologie, jejíž tragické důsledky je nutné připomínat. ÚSTR dostal do vínku i dokumentaci nacistické minulosti. A přestože nás od ní už dělí přes 80 let, současnost intoxikuje překvapivě snad ještě víc než ta komunistická. Její zneužívání v Rusku slouží k obhajobě útoku na Ukrajinu a v Česku se stalo lákavým politickým marketingem k vyvolávání nenávisti vůči potomkům sudetských Němců. Historie nemá být státotvorná, tedy vykládat dějiny tak, jak to vyhovuje, jak se to dobře poslouchá. Musí se primárně držet objektivity a střežit se černo-bílého výkladu.

Proto jsem včera v senátu s nadějí podpořil novou kandidátku na členství v Radě ÚSTR, mezinárodně uznávanou profesorku Hanu Kubátovou, věnující se holocaustu. Věřím, že jejím přispěním by ÚSTR mohl na základě studia obou totalit především odhalovat principy jejich fungování a bránit tak jejich návratu v jakékoli formě. Před senátory mimo jiné pronesla:

Táto schôdza sa koná len niekoľko dní pred 8. májom. Pred Dňom víťazstva. Ako pekne to znie, však? Deň víťazstva. Ale jeho odkaz nikdy predtým nestál pred väčšou skúškou ako dnes. Európsky projekt vznikol z vojenskej porážky nacistického Nemecka. Ale podopretý bol záväzkom pochopiť, ako sa mohlo stať, že demokratická Európa takmer zničila samu seba. Presvedčením, že nenávisť medzi národmi vedie k deštrukcii, nie k prosperite. Že cesta k vyvražďovaniu začala oveľa skôr než deportáciami: jazykom, ktorý zosmiešňoval a strašil. Nariadeniami, ktoré rozdelili spoločnosť na kategórie lepších a horších. Mlčaním tých, ktorých sa to ešte netýkalo. A pragmatizmom tých, ktorí mohli vedieť lepšie. Že tragédia Židov, ako sa dlhé roky holokaustu hovorilo, bola európskou, našou spoločnou tragédiou. Pamäť nedemokratických režimov nie je akademické cvičenie. Je to nástroj demokratickej obrany.