„Rozbila se mi ždímačka,“ sdělila mi před pár dny smutně maminka a já bez empatie odvětil, že se pro ždímačku stavím a odvezu ji do sběrného dvora. „Je tam utržená jen nějaká guma. Třeba budou mít náhradní v železářství,“ poznamenala při předávce a já odvětil, že je to přes třicet let starý krám a na to už díly přece dávno nebudou. Nakonec mi to ale nedalo. Zkusil jsem na internetu zadat „ždímačka Perla silentblok“ a světe div se, skutečně za 35 korun jsem pořídil žádaný díl na stránkách s přiléhavým názvem „Kup a oprav“. Vlastní namontování mi dalo docela fušku, ale maminčina radost, že její stará dobrá ždímačka zase funguje, za to rozhodně stála.

Vyrůstal jsem s tím, že je normální rozbité věci nejdřív zkusit opravit. Můj taťka spravoval pro celý náš neštěmický panelák v malé dílničce přestavěné z šatny všemožná rádia, mixéry, žehličky… Byla to tenkrát v socialistických dobách front a podpultového zboží i napjatých rodinných rozpočtů více méně znouzecnost, tolik kontrastující s konzumním způsobem života Západu. Přestože po sametové revoluci dorazil tenhle pohodlný systém „kup a vyhoď“ i k nám, já se naší rodinné tradice opravárenství vlastně nikdy nedokázal zbavit.

Žel zrovna u dnešních domácích spotřebičů mnoho věcí opravy neumožňuje. O to větší radost mám, že na úrovni Evropské unie v poslední době dochází k docenění fenoménu drobného opravárenství. Už to není projev ctnosti z nouze, ale zejména ohleduplnosti k životnímu prostředí. I proto jsem z pozice senátora opakovaně podpořil tento trend při hlasování o nových evropských normách. Ať už to bylo nařízení o vytvoření rámce pro stanovení požadavků na ekodesign udržitelných výrobků nebo směrnice o společných pravidlech na podporu oprav zboží.